*Oslovení*
Okej, stydím se za sebe. Už hodně dlouho jsem zde nepřidala další díl Melódie... em, nemám pro to omluvu. Však, pokud vás to pobouřilo... nic s tím nenaděláte, já jsem hold taková ~ ehm...
Taky proto jsem se rozhodla, že tento bude o něco delší než předchozí. Snad vás délka neodradí od čtení. - Můžete se těšit na romantiku... ^^ (Normálně ji nemusí, ale co.)
No nic. Užijte si další dílek
Vaše Neko & Majka
Okej, stydím se za sebe. Už hodně dlouho jsem zde nepřidala další díl Melódie... em, nemám pro to omluvu. Však, pokud vás to pobouřilo... nic s tím nenaděláte, já jsem hold taková ~ ehm...
Taky proto jsem se rozhodla, že tento bude o něco delší než předchozí. Snad vás délka neodradí od čtení. - Můžete se těšit na romantiku... ^^ (Normálně ji nemusí, ale co.)
No nic. Užijte si další dílek
Vaše Neko & Majka
Ticho som rozmýšľal, aby som odpovedal správne. Aké je to tam?
“Vieš. Je tam veľký zámok, ktorý po smrti mojich.. ee.. rodičov patrí mne. Sú tam aj sluhova, úžasná záhrada a perfektná knižnica, kone a iné zvieratá. Ale,.... Nemal som tam prečo žiť. Deň sa podobal druhému a mne to nedávalo zmysel. Nežil som. Len,...” odmlčal som sa. Nechce počuť o mne, ale o tom mieste.
“Je tam krásne a pokojne,” zakončil som. Jeho ruka sa mi hrala s vlasmi. Bolo to príjemné.
“Rozumím ti Tento svět má také své určité kouzlo. Ale dřív jsem si v něm připadal velmi sám…” Pousmál jsem se.. přišlo mi to komické. Oba máme rádi svět, ve kterém žijeme, ale oboum něco schází…. Snad ten druhý? Zakroutil jsem hlavou nad mou nesmyslnou otázkou. Ale opravdu byla nesmyslná?
“Jak jsi se sem vůbec dostal?” Napadlo mne náhle. Protože mi došlo, že by tu vlastně neměl být.
“A proč jsi sem přišel?” Další otázka. A opět podobně mířená. Jsem opravdu hloupý, že jsem si něco tak podstatného uvědomil, až tak pozdě…
Pozrel som naňho. Naozaj by mi uveril, ak by som mu povedal pravdu? A vážne mi verí to, že nie som odtiaľto? Z tohoto sveta? Radšej som sa znova pohodlne oprel a začal rozprávať.
“Bol som vtedy na záhrade a prišiel ku mne sluha. Oznámil mi, že ma navštívila nejaká žena. Pozhováral som sa s ňou, ale bola,... naozaj veľmi divná. Bol som vtedy flegmatický a nevšímal som si to. Ale ráno,.... ráno som sa zobudil a nikto v zámku nebol. Našiel som len kľúč. Som si istý, že to má na svedomí tá žena.Vzal som kľúč a zistil, že patrí k maličkým dvierkam v záhrade. Pri záhone ruží boli zabudnuté dvere. Spomenul som si na historku, ktorú mi moja nebiologická matka raz vravela. Niečo o splnených snoch a tak,…. Vedel som, že idem správne. A potom som sa ocitol vonku v daždi a okolo mňa svietili… autá. Fakt som sa zľakol,” nechcene som si späť prinavrátil pocity z vtedajšej noci.
“A dôvod prečo som naozaj tu,...?” pousmial som sa. Skôr smutne, než veselo.
“Som tu, aby som našiel zmysel svojho života,” dohovoril som. Niekedy som si myslel, že je to hudba. Ale stále mi niečo chýbalo a za nič na svete som nemohol prísť na to, čo to je.
“No nie je to úbohé? Hľadať zmysel niekde inde? Mimo svojho sveta? To som až tak primitívny?” Pretrel som si oči. Samého ma zaujímal aj Darenov príbeh.
Na chvíli jsem se nad jeho slovy zamyslel. “Né, nejsi primitivní….” Řekl jsem jen. Co víc mu říct. Že bych také hledal jinde, než v tomto světě? Hloupost. I když bych to udělal, kdybych měl možnost. Ale říci mu to bylo zbytečné.
Možná ho zajímal i můj příběh, ale já žádný neměl. Ne… né že neměl, jen… Nebyl zajímavý. Mne nepřipadal zajímavý. A navíc… ani zdaleka nebyl tak jednoduchý. Už jen to jak jsem se dstal k hudbě jesložité tak, že jsem to raději ještě nikomu nevysvětloval. A komu vlastně? Nikdy se mě na můj příběh nikdo neptal. Nikdy jsem nikoho nezajímal.
S naší partou jsem sice trávil hodně času, ale to… nějak jsme se o sobě moc nebavili. Každý měl svůj příběh a povětšinou neblyl vhodný na prezentaci. Každý jsme jiný, ale něco nás spojuje…
Nemal ďalšie otázky. To znamená, že som sa mohol pýtať ja.
“Chcem aby si mi teraz povedal o sebe ty,” pozrel som mu do očí. Nie som rád, ak je niečo, čo by som mal vedieť, a neviem to. Z nevedomosti vznikajú chyby a tých sa chcem strániť. Nemám rád chyby, lebo sú zbytočné a strácajú priveľa času. Pozeral som mu do očí, a čakal až sa rozhovorí.
“O sobě?” Nechápal jsem to. Proč chtěl znát můj příběh? K čemu je to dobré? Ale asi by jsem mu měl odpovědět, přeci jen… on o sobě mnohé prozradil. Vlastně, o sobě skoro nic. Jen o okolnostech jeho příchodu a něco málo a jeho světě. Ale přesto… řekl mi víc, než já jemu. Asi se mu to zdálo trochu nespravedlivé…
“Nevím co by jsi o mne chtěl vědět. Příběhů kolem mé osoby je mnoho a každý zabere na můj vkus až příliš mnoho času. Specifikuj svou otázku prosím…” Podíval jsem se na něj trochu smutně. Opravdu je toho příliš. A opravdu by neměl znát vše. Alespoň prozatím…
Zadíval som sa naňho pozorne. Viem sa síce prezradiť ak sa snažím byť neviditeľný a občas sa správam ako dieťa, ale poznám, ak mi niekto niečo tají. Nechal som to tak.
“Takže, ty rodičov nemáš? A naozaj bývaš v tomto dome sám? Nie je ti smutno? Necítiš sa až príliš opustený? A čo to okno? Prečo lezieš do domu ním?” mal som omnoho viac otázok, ale nechcel som ho chudáka trápiť. Vlastne som ho potrápil už dosť. Nevedel som, či sa rozhovorí, alebo zmení tému. Koniec koncov, bolo to jeho rozhodnutie. Rád by som však o ňom vedel viac. Čakal som a pozeral mu do očí.
Rodiče? Opravdu ho zajímali zrovna mí rodiče? “Neměl jsem s nimi dvakrát dobré vztahy. Odešel jsem od nich ve svých patnácti. A sám se cítím i mezi lidmi… A to okno…” Podíval jsem se na něj. Bylo otevřené, ještě jsem ho nezavřel. “Vchodové dveře jsem naposledy zavřel na základce. Ukryl jsem se v tomto bytě před dětmi ze třídy. Chtěli mně zbít a jinak mi ublížit. Chtěli mne dostat ven a tak si vzali jako rukojmí mého tehdy jediného kamaráda. Odmítal jsem vyjít i nadále… a oni… oni…” Po tváři mi sjela jediná zbloudilá slza. Už je to tak dávno. “Oni ho ukopali k smrti. Škrábal na dveře a prosil mne, abych otevřel, ale já nic. Příliš jsem se bál. Oni ho zatím bili a kopali. Slyšel jsem jeho pláč a jejich smích. Když smích ustal a oni odešli nebylo slyšet nic. Všude byl pach krve. Věděl jsem, že umřel. Moc dobře jsem to věděl. Utekl jsem oknem. Od té doby jsem ty dveře neotevřel… Jinak tento byt kdysi patřil mému strýčku, který mne od mala měl rád. Byl trochu pedofilní, ale nikdy mi neublížil. Odkázal mi ho, když mi byo pět. Soud mi jej pod nátlakem v patnácti vydal, ale už dřív jsem sem chodil. Měl jsem klíč. Byl ukrytý v medvídkovi, kterého mi strýček dal když jsem se narodil…” Můj pohled se přesunul k Lucienovým očím… Opravdumu sám od sebe víc nepovím. Nemám sílu na to mu jen tak povědět celý svůj příběh, který obsahuje mnoho jiných…
Musí se ptát, pokud che znát… A i tak to bude hodně těžké. I přes to jak moc mi rozumí…
Neveriacky som počúval Darenov príbeh. Veľmi smutný príbeh. Naskočili mi zimomriavky. Nebadane som sa pozrel na okno. Takže tak to celé bolo? Znova som pozrel naňho. Bol tak smutný. Bez rozmýšľania som mu chytil ruku a stisol mu ju. Ako gesto, že som tu s ním. A kedykoľvek ma bude potrebovať, budem tu. Palcom som mu utrel stratenú slzu s líca.
Nechcel som, aby bol smutný. Asi som sa ho nemal pýtať. Alebo som urobil správne? V tomto momente boli tieto otázky už zbytočné.
“Teraz už je ale všetko dobre že? Máš mačičku s chlpatým kožúškom,....... ktorá ti ale chlpy zanecháva aj niekde inde, než by sme chceli čo?...” povedal som a z trička mu vytiahol zabudnutý Lucin chĺpok. Jemne som sa usmial. Dúfal som, že sa zasmeje aj on…
Sažil se mne rozveselit. Bylo to trohu neobratné, ale mělo to nádech humoru. Mírný, smutný úsměv.
“Víš Luciene, to kotě… To kotě jsem dostal dnes. Ty jsi sem přišel včera. Myslím, že důvod proč se teď cítím tak dobře není koťátko, ale ty…” Byla to pravda. Byl tu dřív…
Když se nad tím zamyslím, tak takhle pozitivní jsem již dlouho nebyl. Naše parta se totiž vyžívala v melancholických věcech a černém humoru. Ano, byli jsme společně rádi a i optimista by se mezi námi našel, ale bylo to jiné…
Neveriacky som zaklipkal očami. Ja? Ja som dôvod, prečo je šťastnejší? Opýtal som sa sám seba, či je to aj naopak. Či robí šťastným aj on mňa. Alebo aspoň o trocha veselšieho. A v tom som si uvedomil, že odkedy poznám Darena, dokážem cítiť veci ako radosť, závislosť, rozpaky,...
Aj teraz som bol v rozpakoch. Čo som mu mal povedať? Priznať sa? Že vďaka nemu poznám úsmev? Že mi nahradil to, čo mi niekto vzal? Že vytvoril niečo nové? V mojom srdci? Sám seba som sa zľakol. Určite to tak nie je,... Žeby som Darena naozaj….
Nevedel som, či je to správne. Nevedel som, či sa na mňa nenahnevá, ak to zistí. Radšej som sa pousmial.
“Vďaka tebe znova cítim,” šepol som. Nedokázal som mu nakuknúť do tváre. Bál som sa, čo tam nájdem. Čo ak by sa mi vysmial? Ak by ma nepochopil? Či nebodaj vyhnal?
Nakoniec som pozdvihol hlavu a pozrel mu do očí.
Znovu cítí? To jako, že byl předtím bez pocitů? To muselo být hrozně smutné. Necítit radost, necítit smutek, necítit lásku, necítit nenávist…
Byl neklidný. Ten neklid jsem cítil z jeho pohledu. O čem asi přemýšlí? Na tváři se mi objevil úsměv. Opravdu šťastný úsměv. Byl jsem tak rád, že je tu teď se mnou.
Opatrně jsem pozvedl ruku a dotkl se jeho tváře. Z celého srdce jsem si přál, abych jej nikdy nemusel opustit, abych s ním mohl zůstat napořád. Protože pocity, které jsem prožíval, když jsem byl s ním, byly tak příjemné… Ale souhlasil by? Tato otázka byla jako bubák ve skříni malého dítěte.
Srdce sa mi rozbúchalo, a ja nepoznám príčinu. Alebo áno? Bol tak blízko pri mne. Jeho ruka sa dotýkala mojej tváre a ja som bol naozaj šťastný. Keď sa usmial, jasal som. Všetky moje pochybnosti zahnal niekam preč. Zničil ich. Chcel som tancovať až do vyčerpania. Musel som sa usmiať aj ja. Bol to síce mierny úsmev, ale som si istý, že moja radosť sa dala vnímať aj navonok. Rovnako ako tá jeho.
Nezdržal som sa aj ja som sa dotkol jeho líca. Privrel som oči, akoby som na niečo čakal. Bolo mi jedno, či sa naštve, alebo ma vykopne z okna a ja dopadnem tvrdo na zem. Išlo o túto chvíľu, a ja som ju chcel cítiť stopercentne. Chcel som cítiť jeho.
Ako si len ukradol moje srdce, pousmial som sa znova.
Tahle chvíle…. Pipoměla mi nepočet romantikých filmů, které jsem kdy viděl. Všechny obsahovaly tu chvíly. Kdy dívka přivře oči a očekává polibek od chlapce. Těmto situacím jsem se vždy vysmíval. Ale teď, když jsem se v jedné sám ocitl…. Bylo to… Neuvěřitelné.
Ale.. nemohl jsem to udělat. I přes to, že mé pracácké já mě k tomu nutilo a nejen k tomu… Ale. Tahle chvíle nebyla tou pravou. V tuhle chvíli by vyznání citů nebylo na místě. Moment! Jakých citů?! Že by se předemnou skrývaly vlastní pocity? Nebo mi unikla nějaká myšlenka? Ne… to si jen s mou myslí hraje mé prasácké já. Snaží se mne ovládnout. Já nemohu!! Nemohu podlehout! I přes to jak rád bych to udělal…
Žádné komentáře:
Okomentovat