*Oslovení*
Nový kamarád-ka...
Takže, mírně zpožděně přidávám pátý díl.
Omlouvám se včera jsem to nestihla.
Spolu autorku najdete
ZDE
V tomto díle se Daren seznámí s někým dalším. Abychom se stále nemotali okolo dvou hlavních postav. :D
Taky se v tomto díle kluci nepotkají. Ale nebojte se, oni to brzy napraví. :))
Příjemné čtení vám přeje Neko & Majka
Pomaly som odchádzal. Nechcel som odchádzať, ale veď sa ešte uvidíme… Kedy? Bol som smutný z toho, že je smutný on.
Znova som si uvedomil, že som mokrý a je mi zima. Nikdy mi nebývala zima. Zamračil som sa.
Kráčal som. Chcel som sa otočiť k nemu, ale vedel som, že ho už neuvidím.
Aj tak už potrebujem spať. Potrebujem si nájsť nejaký úkryt. Dúfam, že zajtra nebude príliš slnečný deň. Síce sa na slnku neupečiem, ako sa to píše v knihách o upíroch, ale je mi nevoľno. A zajtra predsa chcem ísť za ním. Budem ho sledovať…
S radosťou v očiach som sa rozbehol do mesta. Hľadal som nejakú pivnicu alebo niečo. V tom som zbadal vysoké domy s mnohými oknami. Ako to volajú? Nevedel som. Bolo to niečo ako zámok, len bez vežičiek a omnoho škaredší. Mal veľa okien a divných balkónov.
Šiel som k jednému z vchodov a pokúsil sa otvoriť, ale nešlo to. Obzrel som sa. Na druhej strane bol človek, ktorý práve otváral podobné dvere. Aké šťastie! Utekal som k nemu. Už sa dvere temer zatvorili, stihol som ich však zastaviť nohou. Ešteže je tu niekto tak neskoro v noci. Potichu som vošiel a zatvoril za sebou. Oprel som sa o ne a vydýchol som.
Porozhliadal som sa okolo. Zem bola špinavá a steny ošupané. Na pravo boli drevené dvere. Stlačil som kľučku. Našťastie bolo odomknuté. Zatvoril som sa dovnútra a šiel na priezkum. Smrdelo tu zatuchlinou, ale dalo sa to vydržať.
Šiel som uličkou až na koniec. Na pravo bolo malé okienko a pod ním starý stôl. Vyzliekol som si premočený kabát a položil ho naň. Potom som naňho vyliezol a ľahol si. Skrčil som sa do guličky, aby mi ostalo čo najviac tepla.
Vydýchol som a z úst mi šla para. Zima. Privrel som viečka. Hneď sa mi pred nimi zjavili jeho zelené oči. Netrvalo dlho a pobral som sa do ríše snov.
Odešel. Ne… zmizel ve tmě. Ještě chvíli jsem tam jen tak seděl a sledoval místo, kde jsem jej zahlédl naposled.
Vzal jsem housle a vydal se domů.
Jako vždy jsem do svého bytu vlezl oknem. Neboť jsem si jako vždy zapomněl klíče. A to že můj byt je ve třetím patře není žádný problém. Mám rád staré domy, které byly stavěny z cihel...
Umyl jsem se, pro jistotu si obvázal zápěstí a zalehl do postele. Však vytoužený spánek se nedostavil. Jen jsem ležel a díval se do stropu. Musel jsem na něj myslet. Věřil jsem, že si alespoň našel úkryt v nějakém starším domě a dost daleko od těch pochybných existencí z našeho města.
Pohladil jsem místo kde mě kousl do krku. Na dotek nic poznat nebylo. Ale já to stále cítil. Cítil jsem jeho rty na mém krku. Jeho špičáky, které se lehce zavrtaly pod kůži. Ten pocit, když pil mou krev… Když jsem zavřel oči vybavily se mi ty jeho. Rudé, rudé jako krev. Ještě, ještě se mi vybavoval jeho hlas. Připomínal mi tóny toho starého piána.
Dlouho do noci jsem se jen převaloval a přemýšlel. Přemýšlel nad zítřkem. Ale nakonec jsem asi opravdu usnul…
Ráno bolo kruté. Zamrznutý som sa natiahol, ako mi to len starý stôl dovoľoval. Zliezol som z neho a pošúchal si oči. Keby som tu mal tak svoju vaňu! A svoju skriňu plnú šatstva! Len som si povzdychol. Ozvalo sa moje brucho. Pýtalo si svoj prídel. Asi niekomu ukradnem chlieb. Pousmial som sa nad svojou hlúposťou a ruku strčil do vrecka. Vytiahol som odtiaľ zopár zlatiek. Ktovie, akú majú dnes cenu. Možno veľkú, a možno žiadnu. Vzal som svoj kabát a šiel som cestou späť. Otvoril som drevené dvere a nakoniec aj vchodové. Zobral som kamienok a podložil ho k dverám, aby sa nezatvorili úplne. Obloha bola našťastie zamračená ešte zo včerajška.
Pomaly som niekam šiel. Až teraz som si uvedomil, že stále myslím naňho. Na jeho zelené oči, na jeho vlasy, čo ma tak šteklili, keď mi dovolil napiť sa z neho.
Zrazu niečo zahučalo.
"Dávaj pozor ty idiot!" zvrieskol na mňa nejaký chlap z divného stroja. Podobá sa to koču.
Idiot? Pokrútil som hlavou a šiel som ďalej. Objavil som maličký obchodík s drevenými nádobami plnými čerstvého ovocia. Rozbehol som sa dovnútra.
"Dobré ráno prajem," usmiala sa na mňa bucľatá brunetka.
"Dobre ráno," usmial som sa tiež. Bola mi sympatická.
"Želáte si?" opýtala sa ma.
"No.. ja… som hladný," povedal som a moje brucho mi dalo vzápätí za pravdu hlasným zaškvrkaním. Žena sa rozosmiala.
"Dobre chlapče. Sadni si tamto," ukázala na maličký drevený stolík s dvoma stoličkami, ktorý som si doteraz nevšimol. Poslúchol som ju a netrpezlivo čakal. Z výkladového okna som mal krásny výhľad na chodník. Prechádzalo sa tam veľa zaujímavých ľudí. V tom som zbadal ženu, ktorá na sebe mala nohavice. Chytil som za za ústa a prekvapene na ňu pozeral. Ako je to možné, že má nohavice? Radšej som sa otočil dovnútra a sledoval predavačku pri príprave jedla.
"Ešte som ťa tu nevidela. Odkiaľ si?" opýtala sa ma, keď zbadala môj pohľad.
"No… ja som z ďaleka," odpovedal som. Potom ku mne pristúpila s dvoma taniermi a položila ich predomňa. Na jednom bola hustá zelená polievka a na druhom dva krajce chleba.
"Špenátová polievočka. Veľmi zdravá. Ak by ti bolo málo, len na mňa zakrič, ešte ti pridám" usmiala sa a nechala ma samého. S chuťou som sa pustil do jedla.
Ráno jsem se probuil brzy. Tak brzy, že jsem měl pocit, jako bych vůbec nespal. Mě jsem těžké tělo a nemohl se zvednout. Zase jse pozoroval strop. Byl tak prázný. Bylo mi ho líto. Zbláznil jsem se? Ne.. jen je mi smutno.
S velkým sebezapřením jsem se zvedl a do něčeho se navlíkl. Potřeboval jsem něco dělat. A ač dnes nepršelo, alespoň nesvítilo slunce. Naděje umírá poslední…
Vzal jsem housle a vyrazil do ulic.
Zatím co jsem šel, hrál jsem. Melodie to byla veselá. Chtěl jsem vidět ty usměvavé tváře dětí, starých lidí, ustaraných rodičů - všech. Za chvíli se kolem mne seběhl hlouček malých děvčátek a začaly kole mne tancovat. Upřímný úsměv z čiré radosti.
Ta děvčátka byla jako múzy. Když slyšela hudbu začala tančit a smát se. Bylo to kouzelné. Hrál jsem jim s neskonalou vášní. Na konec jsem mezi nimi také začal tancovat a také jsem se z plna hrdla smál.
Brzy se kolem sešlo docela hodně lidí a všichni se smáli. byl jsem šťasný. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy vám svět připadá krásný, takový jaký je…
Sledoval som situáciu na ulici z výkladu okna. Hral, smial sa, tancoval! Bol šťastný! Usmial som sa. Hudba ho robí šťastným. Radosť iných v hudbe! Len som tam tak sedel a sledoval ich. Boli tak veselí. V tom som si uvedomil, že aj ja chcem byť taký. Pozrel som do prázdneho taniera. Včera som bol šťastný. Bol. Naozaj. Usmial som sa.
Asi býva niekde blízko.
"Môžem zaplatiť?" pribehol som k predavačke. Ustarostene na mňa pozrela a pokrútila hlavou.
"Nerob si starosti zlatko. Tu máš," povedala a podávala mi tašku plnú jedla. Zajasal som. Na pult som jej dal päť mincí.
"Mohlo by to stačiť," povedal som, a bez slova som vybehol z obchodu. Šiel som tak, aby ma nikto z tých ľudí vonku nevidel. Utekal som za jednu z budov kde som sa vyšplhal na strechu. Odtiaľ budem mať pekný výhľad, pomyslel som si a s úsmevom som sledoval ich radosť.
Ale jak se říká - vše jednou končí, aby mohlo začít něco nového. A i má skladba skončila a děti se postupně rozešly. Celý hlouček chvíli na to zmizel. Jako by se tu před chvílí vůbec nic nedělo. Ale můj výraz zůstal spokojený.
Náhle jsem si uvědomil, že cítím něčí pohled. Někdo mne sledoval. Pozorně jsem se rozhlédl, ale nikoho jsem nenašel. Pak jsem si vzpomněl na slova toho upíra - "Teraz pôjdem preč. Ale,... budem ťa sledovať na každom kroku…" Nejspíš svůj slib skutečně plní. Další úsměv.
Zajímalo by mne jak vypadá na dením světle… Zamyslel jsem se. Tak hluboce až jsem se rozplácl na zem, když jsem zakopl o obrubník. Přihlouplý úsměv.
Posadil jsem se u vchodu jednoho z těch starých, trochu zapáchajících domů. Měl vchod přímo na hlavní ulici. Jak příhodné místo. Zase jsem začal hrát. Opět veselou melodii, jen o něco pomalejší. Vyprávěla příběh. Příběh o dívce, která se neuměla smát a o tom jak potkala chlapce, který neuměl plakat. Byl to příběh o silném přátelství. Byl to příběh o štěstí skrývajícím se v maličkostech…
Zmizol mi z dohľadu, ale jeho hranie sprevádzalo jeho prítomnosť. Sedel som na streche nad ním a so zavretými očami som ho počúval. Na tvári sa mi usídlil pokojný úsmev. Pohodlne som sa oprel o kraj strechy a len som počúval. Ľutoval som, že tu nemám klavír. Pridal by som sa k tej krásnej piesni. Mala úžasný príbeh.
Když i tento příběh skončil přestal jsem na chvíli hrát. Položil jsem housle vedle sebe, opřel jsem se a zavřel oči. Opět se mi vybavily ty jeho.
Náhle jsem uslyšel cinknutí. Otevřel jsem jedno oko a uviděl malou holčičku. Držela v náručí koťátko, které mělo kolem krku stuhu a na ní se houpala rolnička. Opět se ozvalo cinkntí. Holčička byla smutná. Sedla si vedle mne.
"Maminka říká, že koťátko do bytu nepatří." Řekla smutně. Podíval jsem se na ni a usmál se. Pohladil jsem koťátko. Bylo nádherné. Sněhově bílé jen tlapičky a čumáček byl černý.
"Proč by koťátko nemohlo být v bytě?" Zeptal jsem se.
"Protože je špinavé." Řekla holčička a rozvlykala se. Objal jsem ji.
"Špinavé?"
"Našla jsem jej na ulici. A… pan doktor říká, že nemá čistý rodokmen." Vzlykala dál. To mne pobouřilo. Maminka té holčičky říká o toulavém kotěti, že je nečisté?!
"Říká, že má zůstat na ulici!" Vykřikla holčička a do mé náruče se doslova zhroutila. Opravdu si to koťátko zamilovala. Bylo mi jí líto.
"Tak já se o něj postarám… A můžeš ho navštívit, kdykoliv budeš chtít, ano?"
Zvedla hlavu a podívala se ne mne. Dokonce přestala plakat.
"Dobře… Starej se o něj dobře!" Smutně se usmála a podala mi koťátko. Opatrně jsem si jej vzal. "Budu, neboj."
"Už musím jít. Ale určitě přijdu na návštěvu červeno-vlásku." S úsměvem mi zamávala a zmizela v davu. Pohlédl jsem na koťátko. Bylo opravdu krásné.
Dal jsem si jej na rameno. Pohodlně se tam uvelebilo. Možná se mu líbím, stejně jako ono mne..
Opět jsem začal hrát. Hrál jsem o životě o životě těch, kteří se narodili bez domova. O těch, kteří nedostali svojí šanci. Písnička se mohla zdát smutná, ale ta melancholie, která z ní čišela měla jistý nádech veselí. Zvláštní? To ano, ale co není zvláštní....
__________________________________
Jsme moc rády, že to čtete.
Uvítáme kritiku.
Pokud by jste někde našli chyby, nebojte se nás na ně upozornit.
Děkujeme ^^
