Nikdo neslyší její křik, ale ona to nevzdává!

*Oslovení*

Sice mám zavřená ústa, ale mé nitro neustále křičí...

Ano, křičím stále a hlasitě, jen to nikdo neslyší. Smutné... Kdo mě zná trochu líp, možná rozumí, ten kdo mne zná a nerozumí mě vlastně nezná a ten kdo mne nezná a přesto rozumí, toho chci poznat.

Přemýšlela jsem, že bych sem začala postupně házet staré povídky, ale víte co? Nechce se mi... Jsem dneska nějaké zdechlá. Možná je to tím grankem, co tu jím, a z kterého je mi tak blbě. Na hašlerky to přeci jen shodit nemůžu... ty se mi snaží pomoci. No nic... raději tu přestanu plácat nesmysly a vrátím se k článku co tu původně měl být.

A nebo víte co? Kašlu na to! Je mi blbě a tak jdu stávkovat!!!
/půlhodinové ticho/
... mimochodem - je tu ještě někdo? Asi ne... Nevadí. ^^
Pro ty co se tu později objeví:
Seme napsala celkem zajímavou básničku a tam mě napadlo ji sem hodit. třeba se vám taky zalíbí.

Láska je jen děvka

Mizíš v dál a mé srdce puká.

Něco křičíš, ale já jsem jako hluchá.

Tvůj křik ke mě nedoléhá.

Co brání mi slyšet slova tvá?

Mizíš v dáli a slzy zdobí mé tváře.

Kam zmizela sluneční záře?

Už vím! To ty jsi byla mým světlem.

To ty jsi mne vedla tímto krutým světem.

Mizíš v dáli a mé tělo umírá.

Cítím se najednou sama a tak prázdná.

Mé myšlenky zabloudily do neznáma...

Cítím jak život ze mě prchá.

Měla jsi pravdu - láska je jen děvka!

________________________

Dobrá... budu hodná a dám vám sem dneska jednu z mých starých povídek. Je na podobné téma jako básnička, dalo by se říci. I když, když nad tím přemýšlím - žádná láska tam není. No, komu to vadí? :D.

Předem chci upozornit, že je to asi 15+. Jo vím, že na to kašlete *ona taky*, ale já jen tak z povinnosti. Jo a postavy jsou z anime, ale nic na tenhle způsob v něm nehledejte. ;) Jinak přeji příjemné čtení...

Satsukiho odplata

Anime: Uta no prince-sama

Pár: Syo x Satsuki

Zazvonil budík, rozčíleně jsem hodil polštář jeho směrem. Neuvědomil jsem si, že to nebyl můj budík, nýbrž Natsukiho. Vzbudil jsem ho. Sakra! 

"Ohayo, Syo-chan." Okamžitě byl hrozně otravný. Jak to jen dělá?!!

"Depresivní." Povzdychl jsem si tiše. Ani jsem si nestihl protřít oči a už ležel vedle mě.

"Natsuki! Vypadni z mojí postele!"

"Ale no ták, Syo-chan. Nebuď tak negativní..." Zakňučel jako štěně. Měl jsem chuť ho kopnout, aby měl důvod kňučet. Když jsem se pokusil vstát, chytil mě za boky a stáhl zpět na postel.

"Natsuki, pust mě!" Naprosto mě ignoroval. Štve mě! Poslední kapkou bylo, když se na mě, beze sova, zářivě usmál.

"Natsuki!! Okamžitě vypadni z mojí postele!" Zaječel jsem. Přičemž jsem se snažil dostat z jeho sevření, kterým mě poutal k posteli. Jak jsem sebou cukal a mlátil ho, omylem jsem mu z nosu srazil brýle. A jsem v prdeli. Napadlo mě hned, co jsem si uvědomil náhlou změnu. Sevření nabralo na síle a jeho pohled se změnil. Už to nebyl Natsuki, který mě otravuje už jen svou přítomností. Ale Satsuki, drsný, nemilosrdný až krutý génius.Tedy, oni jsou geniální oba, ale...

"Co si myslíš, že děláš?" Promluvil na mně svým obvykle ledovým hlasem.

"Chci, aby mě Natsuki pustil a vypadl z mé postele!" Vztekal jsem se vesele dál.

"Ale Natsuki tu není." Poznamenal a olízl se. Dobrá připomínka.

"Mohl by jsi mně pustit, Satsuki?... A odejít z mé postele?" Podíval se na mne, jako na blázna.

"Víš, vždy jsem kvůli tobě a těm brýlím utlačen, někde za Natsukiho tvář... Ale teď na ty brýle nedosáhneš. A já moc, moc chci udělat něco, co ti bude stejně příjemné, jako mě to, že mě utlačuješ." Ďábelsky se usmál. Z jeho úsměvu mi naskakovala husí kůže. Začal jsem se klepat. Kdo by se nebál.

Zajel mi rukou pod triko. "Sa...Satsuki!"

"Ano?" Najednou nade mnou klečel. Jednou rukou držel ty mé nad mou hlavou a druhou mě hladil po břiše.

"Sa-tsu-ki" Vydechl jsem. Snažil jsem se mu vytrhnou, ale jsem oproti němu o tolik slabší...

"Copak, nelíbí?..." Měl takový, rádoby psí výraz. Nahnul se ke mě a dravě mne políbil. Trochu přitom povolil stisk mých rukou. Využil jsem situace a zapřel se do jeho hrudníku. Přičemž se mi povedlo ho nadzvednout.

"Pěkně se snažíš, ale mě neutečeš." Usmál se a zaryl mi nehet mezi žebra. Mé ruce povolily, a on na mě padal... Už jsem viděl jak na mě spadne. A tak jsem na moment, hrůzou, zavřel oči. On se však bleskurychle podepřel. Jen moment stačilo abych nevnímal. Otočil si mě. To je zlý, moc zlý. To byly mé myšlenky v oné chvíli. Kdyby mi býval sundal triko byl bych šťastnější, ale on né. Jeho zajímaly jen mé kalhoty. Když mi došlo co se chystá udělat, prudce jsem se otočil. 

"Satsuki! Co si myslíš, že sakra děláš?!!" 

Prohlédl si mě. "Nestěžuj si! Tvému tělu se to líbí..." Úlisně se usmál.

"Ty..." Zrudnul jsem... v první chvíli jsem si namlouval, že vzteky. Ale tím to nebylo. Zase využil mé nepozornosti a opět si mě otočil. Všiml jsem si toho, až když jsem ucítil ukrutnou bolest. Prohnul jsem se v zádech, s nadějí, že bolesti uteču. Náhle mi blesklo hlavou...Kdy se Satsuki svlékl? Jakmile začal přirážet, neměl jsem čas nad čímkoli uvažovat. Bolest byla tak silná, že jsem nezadržel výkřiky ani slzy.

Když vyvrcholil druh bolesti se změnil. Už to nebyla bolest vystřelující a trhající, nýbrž bolest palčivá. Všechna má hrdost byla v tu ránu ta tam. Otočil si mne zpět na záda.

"Tak ty chceš víc?" Udělal rádoby udivený výraz. Jsi skvělý herec. Napadlo mě. S ledovým úsměvem se posunul dolů a pohltil celý můj úd. Vykřikl jsem, když mírně skousl. Byl jsem náhle tak zranitelný... Chvíli na to jsem mu vyvrcholil do úst. Prostěradlo bylo celé nasáklé krví. Mou krví... Věnoval mi polibek s příchutí mne samotného.

"Ty by jsi byl sladká děvka." Usmál se. Shodil mne z postele a posadil se.

"Uspokoj mně!" Ukázal na svůj opět vzrušený úd. Znechuceně jsem se ušklíbl.

"Dělej!" Nezbývalo mi než uposlechnout. Pohltil jsem ho a začal jej uspokojovat.

Zaklonil hlavu a zavzdychal. "Rychleji." Poslechl jsem. Ale asi mu to nestačilo... Jeho ruce mi zajely do vlasů. Začal si tempo určovat sám. Zatímco on vzdychal, mě bylo blbě. A když vyvrcholil div jsem se nepoblil. Raději jsem vše spolykal. Tímto nebylo poníženo a uraženo jen mé ego a hrdost, ale i veškerá lidskost.

Vypadal jsem jako zbičovaný otrok. Shodil jsem ho vztekle z postele. Přikryl jsem se peřinou a začal brečet. On si  jen spokojeně nasadil brýle. "Syo? Co se děje?" Už tu zase byl nic netušící Natsuki. 

"Nic, nech mě na pokoji!" Nevím jak se tvářil, ale bylo mi to jedno, chtěl jsem jen jedno...Umřít. On sice nic netušil, ale já nemohl dělat, že se nic nestalo. Chtěl jsem ho zabít a pak zabít sebe...

_________________________

To by mělo pro dnešek stačit. 

Docela mne zaskočilo, kolik vás tu za tak krátkou dobu fungování tohoto blogu bylo, ale dělá mi to radost.

Sice mi nikdy o návštěvnost nešlo, ale když tu sami chodíte, prostě to člověku vyloudí úsměv na tváři.

Nevím, jestli ho čtete, jelikož to nijak nedáváte najevo, ale i přes to... Děkuji. ^^

Jen malé orientační info o autorech blogu

*Oslovení*

Autorka, nebo autoři blogu?

Něco málo k tomu kdo je Trouba; Uke; Min-Ki; Tomodači; Anonymní přítel; (krysa); Seme; Warui a Aratta...
Jsou to bytosti z "mého" světa. Mohou mi určitým způsobem zasahovat do života. Můžou se projevovat až natolik, že se vám mohou zdát zkuteční. Jsou zkuteční, ale takovým zvláštním nepopsatelným způsobem. *nic pro ty, co nevěří v nadpřirozeno ani nic podobného* Tyto bytosti jsou celkem tvořivé viz. Troubova tvorba. Je běžné, že zveřejňuji jejich dílka, neboť je tvoří skrze mne. Něco víc o nich a o "mém" světě se postupně můžete dozvědět zde.

Kdyby jste stále měli nějaké dotazy, na vlastníky (autory) tohoto blogu, pište do komentářů pod články, nebo na ja.anime.manga@gmail.com
Všichni vám rádi odpoví na vaše otázky, ať už se budou týkat čehokoliv. :)

Pokud si myslíte, že patřím na psychiatrii a chcete mě teď začít pomlouvat a snad mi nadávat mohu vám říct jen jediné - Nikoho tento blog číst nenutím. Na psychiatrii by mi nepomohli. *žádnou psychickou nemocí (poruchou) netrpím* A pokud se vám na mě něco nelíbí řekněte mi to přímo, bude to tak pro nás všechny daleko jednoduší... :)

Jsem zvláštní ve více směrech. Ne jen v tom jak moc mám propracované místo v mé hlavě,  do kterého utíkám před realitou. Však to znáte - "Nesuď knihu podle obalu"

To by mělo být ohledně autorů vše. Je to jen orientační, aby jste se pak nedivili. :) Snad jsem na nic nezapomněla... Přeji příjemný zbytek večera. ^^

Hodnotíte pohledem?... Pozor na to!

*Oslovení*

Předsudky tu byly, jsou a myslím, že nikdy nezmizí...

Již mnohokrát jsem se setkala s předsudky, ať už vlastními, nebo s těmi, které byly mířené na mou osobu. Já si své předsudky uvědomuji a snažím se i na dané věci (osoby) pohlížet z jiného úhlu. *Snad se jí to i daří* Ale co ti, kteří mne jen tak odsoudili. Odsoudili na základě pohledu...
Netvrdím, že mne musí mít všichni rádi. Každý se nemůže snášet s každým, ale bezdůvodně odsuzovat? To je trochu hloupé, no ne? Navíc tahle zakomplexovaná společnost... *kroutí hlavou* Tolik lidí tvrdí jak se rozvíjíme, že už nejsme tak zaujatí a podobně, že už se za rozdíly nezavírá a tak. Ano, nezavírá se za to, ale... Pořád je tu více než polovina zakomplexovaných blbců, kteří se svou blbostí ještě chlubí. Je to smutné! Stejně jako říct - "Nejsem rasista, ale..." No co to je?! To prostě postrádá jakoukoliv logiku! Ale co, stejně s tím nic neudělám... Chtěla jsem tím jen říci, že když chceme změnit svět musíme začít u sebe. Každý z vás (čtenářů) se zkuste zamyslet - Mám nějaké předsudky? Jaké to jsou a proti čemu (komu) jsou mířené? Je to (on/ona) opravdu takové jaké si myslím? Nebo bych se na to taky měl/a podívat z jiného úhlu?... Popravdě si odpovězte, třeba přijdete na něco zajímavého a třeba zjistíte, že vaše předsudky jsou jen hloupé výmysly naší lidské mysli...

Dříve už jsem spolu s Troubou na takovéto téma články psala. Já napsala krátkou básničku a trouba zkrácenou povídku, myslím, že i to by vám mohlo pomoci, pochopit má slova... :)

Nejprve krátká povídka (či jak to nazvat) s názvem:

Ďábel se svatozáří

Jednou jsem zase takhle šel po ulici. Moc jsem svět kolem sebe nevnímal. Jako vždy jsem měl nasazené sluchátka a nechával se unášet libými tóny elektrických kytar a bubnů. Když tu jsem omylem narazil do starší paní. Pomalu se otočila a jakmile se na mě podívala, popadla svůj růženec a namířila jím proti mně.
"Odstup dítě pekelné! Zmiz duchu zla!"Rozkřikla se na mne.
Bodlo mně u srdce. Já nejsem zlý, a už vůbec né na staré a bezbranné lidi, tak proč se jim tak moc nelíbím?
Paní jsem obloukem obešel a chtěl jít dál, když tu jsem uviděl hlouček starých chlapů, obstupujících mladou ženu. Zamířil jsem rychle za nimi. Nemám rád když někdo ubližuje slabším a obzvláště pokud jde o ženy.
Rychle jsem je odstrčil. "Nechte ji být, dovolujte si na sobě rovných!" Řekl jsem prudce. Muži na mě zaútočili. Ještě jsem stihl vykřiknout "Utíkejte!" a už jsem ležel na zemi. Neumím se prát, neublížil bych ani mouše. I když té asi jo...
Byl jsem hrozně pomlácený a nejspíš jsem měl i nějaké to vnitřní zranění, ale dívka utekla a to bylo hlavní.
Po chvíli ke mně někdo přišel. "Omlouvám se." Zašeptala osoba tiše a zase odešla. Poznal jsem, že to byla ta stará paní. nejspíš to celé viděla. Smutně jsem se usmál. Proč jen lidi soudí podle vzhledu? Pomyslel jsem si trpce a znaveně usnul.

_________________________

A teď básnička. Nese název:

Děvčátko z bílého kmene

Stála tam tak dlouho sama.

Obklopená kytičkama.

Až jí nohy zdřevěněly,

ruce ve větve se proměnily.

Vyrostl z ní velký strom,

s kůrou bílou jako sníh.

V každém vyvolával jenom smích.

Až moderní technika, dala jí černé flíčky.

Každý před ní utíkal, že prý má neštovičky.

Až jeden moudrý hoch, pochopil její význam.

Jménem ji obdaroval,

říkal jí... Bříza.

________________________

A teď upřímně, co si myslíte o této stavbě?

Nebojte se říct váš názor, hlavu vám za to nikdo neukousne... 

Beznadějně vyčerpaná inspirace? Na Blog.cz nemožné...

*Oslovení*

Inspirovat se dá čímkoliv...

Opravdu, inspirovat se dá čímkoliv. Například na blogu tolik milovanými Tématy Týdne. Napsala jsem na některá vcelku zajímavé články (alespoň podle ohlasu) a tak mne napadlo, proč na nějaké z nich nepoukázat? Takzvaná TT jsou různého rázu - od obyčejných všedních věcí, až po ty výstřední. Nemají zaměření, kolem kterého by se neustále motaly, jsou různorodá. Některá dokáží zaskočit nejen čtenáře, ale i pisálky blogů. Je to zvláštní kolik lidí třeba píše na ono TT a vůbec nic o něm vlastně neví. To jsou většinou mladičké blogerky, které se snaží poukázat na vlastní hloupost. Ale najdou se i články, které za to skutečně stojí a u některých vás autor třeba i donutí se zamyslet. To je kouzlo Témat Týdne. Dodá inspiraci v největší nouzi. :)

Takže... Napíši vždy téma a pod ním bude onen článek. :) Přeji příjemné čtení.

Sladkosti

Toto měla být (sladká) kratičká povídka. No... Mezi povídky se to asi řadit nemůže, ale nevadí. ^^

Byl jednou stvořen jeden gumový medvídek. Měl rád hodné sladkosti, rád si hrál a ještě raději se přátelil. Jednou když rozdělovali medvídky do sáčků, tento medvídek jim upadl a skončil v sáčku s gumovými, kyselými žížalkami. Žížalky byly na ubohého medvídka ošklivé, protože byl jiný. Byl přece sladký a děti jej měly rády daleko více než žížalky. Žížalky si medvídka dobíraly tak moc, že zapomněl jaké to je býti šťastný... Jednou se tento sáček žížalek a medvídka dostal do velkého obchodního domu. Tam medvídkovi svitla nová naděje na štěstí, ale jak čas plynul naděje pohasínala. Žížalky byly na medvídka ošklivější a ošklivější říkali mu:  "Nikdo si nás nekoupí, protože nejsme jen kyselé, ale díky tobě i sladké!"

To medvídka mrzelo a tak se jim jen omlouval. Pak jednou přišla starší paní a sáček žížalek odnesla.

Nevěděla o medvídkovi, protože žížalky se namáčkly na průsvitnou stranu. Nesla žížalky své vnučce. 

Když jí je podala vnučka smutně pravila.

"Babičko, já žížalky nemám ráda. jsou moc kyselé."

A babička jí s úsměvem odpověděla: "Jen je ochutnej, třeba jsou vevnitř sladké." A vnučka ji uposlechla.

Otevřela balíček a poslepu začala rukou šátrat po žížalce. Ale místo žížalky vytáhla smutného medvídka.

Bylo jí ho líto a tak se na něj usmála a co nejšetrněji ho snědla.

Od té doby, jí holčička všechny druhy sladkostí, jen aby to nějaké nebylo líto.

____________________________

Tajemství

Článek sice neobsahoval jen tuto básničku, ale myslím, že ostatní jeho obsah nebyl zas tak důležitý...

Malý chlapec v lese jednou našel malou krabičku.

Byla zvláštní, tvarem svým připomínala babičku.

Chlapec vzal krabičku domů.

Rodiče však báli se a tak hodili ji dolů.

Ze skály velké.

Chlapec utíkal, aby zachránil ten malý poklad.

Uvnitř prý měl být vzácný doklad.

Doklad, jenž ukrývá velké tajemství.

Které mohou přečíst je vyvolení.

Chlapec tu krabičku dole nenašel.

Kam asi ji proud řeky zanesl?

To je mu záhadou,

jenž zůstane po staletí nevyřešenou.

Chlapec, za svého stáří vyprávěl dětem.

Že krabičku najde jen ten:

Kdo má její tajemství znát.

Jen ten kdo má opravdu rád.

Ten kdo ještě věří.

Na skutečná, magická tajemství.

__________________________

Měsíc

I tento článek nebyl tvořen pouze básničkou, ale opět se mi ta básnička zdá jeho nejzajímavější částí.

Měsíc jasně na obloze září.

Jak daleko je měsíc Září?

Doufám, že daleko je ještě.

Já netěším se na studené podzimní deště.

Netěším se také do školy.

I když chtěla bych se již vidět s přáteli.

Ten Měsíc na nebi, ten se má.

Jen tak se na nás dívá, nic nedělá.

Jak já mu občas závidím.

Dívám se na něj, i když ho nevidím.

Jindy ho zase lituji.

Jediní kosmonauti se nad ním občas slitují.

Je tam nahoře tak sám.

Chtěl by také přátele.

Chtěl by se taky cítit vesele.

Chudák Měsíc chtěla bych ho rozesmát.

Jako on rozesmívá mě, kolikrát.

Měsíc kolem nás pořád obíhá.

V té rychlosti vchod k nám najít nestíhá.

A proto musí dál zůstat sám.

Tak blízko a přeci daleko, nepoznán.

___________________________

Optimismus v dnešní době

Tohle je něco na způsob zamyšlení podané po mém způsobu... Je to asi rok starý článek, a mohu vás uklidnit, teď už mé psané zamyšlení vypadají úplně jinak.

Podle mě je v dnešní době už jen minimum optimismu.
Jak jsem k tomu dospěla?
Vidím to kolem sebe. Doba se tolik změnila, že některé věci pohřbila.
Například optimismus a volnost.

Už je jen málo skutečně optimisticky myslících lidí.
Tedy alespoň v mém okolí.

Avšak navzdory tomu,
že optimismu a optimisticky myslících lidí je málo, ale přeci tu jsou.
Co bychom bez nich, my pesimisté, dělali. :)

Optimismus a Pesimismus mi vždy připomenou Jin a Jang.
Jenže v dnešní době kdy ubývá optimismu a přibývá pesimismu.
Se nám znak rovnováhy ničí...

Myslím, že bychom s tím měli něco dělat.

Ale dost pochybuji, že názor jednoho prostého náctiletého občana.
Nakopne například ministra...

Ale teď vážně... Lidi zkuste se zamyslet.
Proč ubývá optimismu, proč to vůbec dovolíme?

Já velmi toužím některé věci změnit. Věci které by znamenaly pro mnohé mnoho.
Ale jak toho mám dosáhnout?
Já věřím! Věřím v to že to zvládnu.

A to je optimismus!
Jsem převážně pesimista, ale když v něco věřím, line ze mě optimismus.
A to je krok. Krok k něčemu velkému.

Každý v něco věří ať už je to křesťan nebo hinduista i ateisti věří.
Jen né třeba v bohy...
Já taky nevěřím v boha, ale v anděly, démony a v jiné podobné bytosti.
Když mi tu náhodou nějaký ateista napíše "Já nevěřím v anděly ani na takový nesmysly."
Řeknu mu na to "Ale když něco náročného děláš, věříš, že to zvládneš, nebo se pletu?"

A to je optimismus! Když si věříte.

Ale tohle hodně lidí už dávno zapomnělo.
To proto nás v dnešní době optimismus opouští...

_________________________

Myslím, že to jako ukázka TT docela stačí, alespoň prozatím... :)

_________________________

Zakončím tento článek fotkou a otázkou:

Víte co se na této fotce skrývá?

Je to velmi jednoduché, stačí se pořádně (a pozorně) podívat.

Lehká ochutnávka staré tvorby

*Oslovení*

Já a básník? To nehrozí...

Jak jsem již řekla, tento blog má být novým začátkem jednoho mého staršího blogu. Ze začátku tu možná budou články přibývat celkem hodně, ale můžete být klidní, neboť by se to mělo nejpozději do půl roku uklidnit. Jde o to, že tu ze začátku budu přesouvat své staré články. (povídky, básničky...) Nebudou tu zdaleka všechny, ale ráda bych pak navázala na blog zhruba jak býval. I když tahle změna by ho měla trochu změnit (k lepšímu) snad se to podaří. 

P.S.: Kdyby to někoho zajímalo - obrázky u článků jsou fotky které jsem sama fotila, kopírujte prosím jen se zdrojem. Není přeci pěkné chlubit se cizím peřím...

Teď něco málo ze staré básnické tvorby. Většinu těchto básniček psal Trouba. Kdo to je vám vysvětlím jindy. *Na to je už unavená* Přeji příjemné čtení... :)

Okřídlené srdce

Kapka deště na zem dopadla,

měla křídla anděla, která mu upadla.

Anděl pláče,pro křídla svá.

Zajíček skáče a radost má.

Život je takový, nechme je žít.

Jeden pláče aby druhý radost mohl mít.

___________________________

Chlapec a Anděl

V očích strach, v rukou třes.

"Neboj se maličký, půjdem do nebes"

"Já nechci do nebes, já patřím do pekla"

"Co to povídáš za slůvka prokletá?"

"Jen tam mohu být,

jen tam mohu žít,

tatínek s maminkou mě nemohou mít."

"Jsem zlý a bez přátel..."

Anděl je udiven a zarmoucen,

že hošík je protestantem.

Vezme ho tedy tam kam chce

a se slzami na tváři odejde... 

________________________

Příprava Sebevraždy

Srdce buší na poplach,

když vidí v páru očích strach.

Chce zemřít,

chce už navždy snít,

chce skočit,

chce už skončit

Své trápení.

Prosím, odpusť mu anděli,

už není veselý.

Je plný hněvu.

Je plný smutku.

Udělal až moc špatných skutků.

Už nechce být zlý,

už chce být beze smutku.

Chce se napravit,

chce se změnit.

V království vašem,

kde lásky dostane se všem.

Tam chce žít,

a proto to musí skoncovat na tomto světě.

Řekl to pouze své mrtvé tetě.

Že až připraví se,

až bude načase.

Ať vítá ho s otevřenou náručí

a on ji doporučí...

ještě pár...

Ještě pár beznadějně smutných dětí,

které jenom v koutku tiše sedí.

___________________________

Vzpomínka padlého anděla

Venku je tma a zima.

Já myslím na tebe a vzpomínám.

Jak krásně jsme se měli,

jak dobře bylo spolu nám.

Duše touží po tobě, srdce tě odmítá.

Jsem na pokraji svých sil, ale jdu dál.

Díky přátelům, které mám.

Jsem šťastný i nešťastný.

Smutný i veselý.

Mrtvý a přesto stále živý.

Tak pomoz padlému anděli.

Pomoz mu se znovu vznést.

Znovu se podívat do nebes.

Poraď mu co s láskou dělat má.

Pomoz mu a on pak může být třeba záchrana tvá.

Když pomůžeš ty jemu tak on pak tobě.

Stojím u těch, kteří pomoc hledají v nitru svém.

Kteří se nebojí dělit se o sebe se světem...

______________________________

Tak to by byla ochutnávka Troubovy tvorby. Miluji tyhle básničky. Jsou pře dva roky staré... A přesto na mne i po tolika přečteních umí udělat dojem. Miluji jeho tvorbu. Škoda, že už dlouho nic nenapsal...

Něco málo na úvod

*Oslovení*

Snad nemyslíš na nový začátek?!...
Dnes jsem byla inspirována k tomu, založit si zde blog. Napadlo mne, že bych mohla oživit svůj starý. I když ho mám ráda a jeho starou verzi navštěvuje dost lidí, řekla jsem si, že mu něco chybí. V poslední době mi přijde takový opomenutý. Nejen mnou, ale i čtenáři. A tak mne napadlo jej přemístit... zrenovovat. Zkrátka vlít mu nový život do žil. Možná s tím plno mých čtenářů nebude souhlasit, ale je to tak. A nenapadá mne nic co by to mohlo změnit. Samozřejmě se přemístí jen ta část blogu, kterou uznám, že za něco stojí. Takže se nemáte moc čeho bát... *hehehe*

A o čem, že tento "nový" blog bude?
Převážně o mé tvorbě. Což jsou poslední dobou převážně (nečitelné) povídky. A když se mi bude chtít hodím sem i nějakou tu básničku, obrázek, či snad jiný poměrně (ne)smyslu plný článek.
*Jak se zná stejně to dopadne úplně jinak*

Něco málo o mě:
Jsem patnáctiletá studentka (od září) střední školy. Mám spoustu koníčků, mezi které patří například - Focení, psaní, kreslení, procházky s kamarády apod. Jsem zvrácený otaku milující J-rock. Co se hudby týče jsem schopná poslouchat téměř vše... (na žánru nezáleží), ale musí mne to nějak oslovit.
*Poslední dobou převažuje J-rock, ale nikdy neopovrhne dobrou českou písní*
Ráda čtu, ale i se podívám na nějaký ten film. Jsem poměrně ukecaný člověk, takže pokud se nudíte a chtěli by jste si pokecat napišne na - ja.anime.manga@gmail.com 
*Žádné téma mi není cizí :D *
Mám trochu víc rozvinutou fantazii a neskonale úchylné myšlení...
*A dost se to na ní projevuje, ale většině lidí to nevadí... naopak*

Upozornění: Na blogu se může nacházet obsah nevhodný pro osoby mladší 18 let!!! Také chci upozornit na to, že se tu celkem běžně bude vyskytovat vztah mezi dvěma muži. Ať už jen romantický (shounen-ai), tak ten sexuální (yaoi)!!! Pokud s tím má někdo problém nechť opustí tyto stránky, děkuji. 

Snad jsem napsala vše důležité...
Kdyby ještě někoho napadla nějaká otázka k začátku tohoto blogu, nechť se mi ozve na již zmíněný gmail, Arigato :)